V tomto příspěvku bych vám ráda přiblížila, jak jsem to vlastně měla s tím svým porodem. No jak jinak, než divoký! 😀 Ne vždy se vše děje podle plánu a zrození Natálky je toho ukázkovým příkladem.
PLÁN
Po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodla pro plánovaný císařský řez. Malá byla v poloze zadkem dolů (říká se tomu poloha koncem pánevním – jo, tyhle pojmy jsem taky ještě před pár týdny neznala :D) a měla dlouhý nožičky docela nevhodně umístěný pro případný přirozený porod zadkem napřed. Termín jsem dostala pondělí 15.10. ráno. Naplánovala jsem si epidurální anestezii, tedy „umrtvení“ jen od pasu dolů, aby mi jí po porodu ihned mohli přiložit k prsu, vyhnula se narkóze a mohla si prostě tohoto krásného momentu plně užít. Ne, nechtěla jsem na císaře. Do posledního dne jsem dělala všechno možný, aby se otočila. Jóga, plavání, zkusila jsem i čínské moxování. Nic. Malá se prostě rozhodla jít proti proudu – jako tatínek 😉 (nenápadná reklama: http://www.protiproudu.net)
REALITA
Byla krásná slunečná sobota, den jako stvořený pro procházku v přírodě. Pozvala jsem maminku s babičkou na návštěvu a vzala je do Průhonického parku. Obešly jsme tam jezero, pokochaly se podzimní přírodou, večer se rozloučily a s pěkným pocitem z příjemného dne jsem poklidně usnula.
Kolem druhé hodiny ranní (14.10.) jsem začala mít takový zvláštní křeče v břiše, který mě začaly budit. Pomyslela jsem si, že jsem asi něco nadýmavýho snědla. Nojo, ale když mě ty podivný křeče nějak budily čím dál tím častěji. Vzbudila jsem se, řekla o svých křečích Danovi a taky o svých obavách, jestli už to „něco“ neznamená. Domluvili jsme se, že si dám vanu a prostě uvidíme. Vlezla jsem do vany, myla si vlasy, holila nohy (kdyby náhodou jsme do tý porodnice museli) a v mezičase jsem se už cca každých 5 min kroutila bolestí. Urychleně jsem z vany vylezla a pokoušela se oblíkat, ale už to byl mazec. Co 5 minut, to jsem se musela o něco opírat, zkoušet jógový pozice a podobně. „Je to tady“, zakřičela jsem kolem půl čtvrtý ráno na Dana, „obleč se a mazej pro auto“. Dan neváhal, vzal klíčky, přiblížil auto před dům, popadl mě, tašky do porodnice a vyrazili jsme. Všechno se dělo tak strašně rychle…ty kontrakce byly tak silný a tak častý, že jsem i k tomu autu šla s několika přestávkama. Samotná cesta autem pak byla šílená, myslela jsem, že umřu bolestí. Co mě však, kromě samotných bolestí, děsilo, byl fakt, že pravděpodobně tohle všechno zažívám „zbytečně“. Přirozený porod mi prostě nebyl doporučený, ačkoliv Thomayerovka je porodům pánevním dnem napřed relativně nakloněná.
Když jsme dorazili do nemocnice na příjem, byl tam neuvěřitelný mazec. Snad půlka Prahy se rozhodla rodit v noci ze soboty na neděli. A tak jsme nějakou dobu čekali v čekárně, kde jsem prostě regulerně rodila. Plazila jsem se tam po kolenou na podlaze, lehala si na židle, no masakr. A kromě porodních bolestí přetrvávala v mojí mysli i ta hrozná zoufalost.
Následně mě paní doktorka vyšetřila, poslala na monitor a konstatovala, že skutečně rodím. Že nemusím úplně na sál ihned, ale že už to bude pomalu chtít. Všichni lékaři však měli plno. Museli jsme čekat. Prý za hodinku mě vezmou. Mezitím bolesti sílily, tak mě přesunuli alespoň do vyššího patra nemocnice, do pokoje, kterému se říká „hekárna“. Na chvíli se tam objevila nějaká doktorka a řekla, že mi přinesou něco na zastavení kontrakcí. Nepřišla. Lehla jsem si tam na postel, už jsem jen párkrát hekla, praskla mi plodová voda, která byla ještě ke všemu zakalená, řvala jsem bolestí (tohle bylo už fakt strašný) a poprosila Dana, ať někoho sežene. Dan se slovy ve stylu „nechci vás rušit, ale přítelkyni už i praskla plodová voda, asi byste fakt měli něco už dělat“ zaběhl za první doktorkou, kterou potkal a už to jelo. Uznali, že mám už přednost úplně před všema, šup zavést kanylu, cévku, honem do andělíčka a na sál. Dali mi dýchat kyslík, připravovali anestezii (epidurál se už prostě nestíhal a navíc by aplikace byla riziková, protože jsem se už nonstop svíjela v křečích) a zanedlouho jsem už měla od těch pekelných bolestí pokoj. Těsně před uspáním se mě doktorka zeptala ve stylu: „cítíte tlak v podbřišku?“. Odpověděla jsem v bolestech, že nevím, že už to chci mít hlavně za sebou a ať mě už uspí. Až zpětně jsem pochopila, že uvažovala nad tím mě nechat už tlačit (prý by to mohlo být už raz dva) a rodit přirozeně. Jenže já už byla úplně mimo, že jsem nebyla schopná rozumně uvažovat, natož takhle číst mezi řádky. Sakra!!! Kdyby mě tam nenechali na chodbě trpět takovou dobu, možná by byl čas vše znovu probrat a přehodnotit způsob porodu. Možná…
Malá se narodila v 6:25 ráno. Když jsem se probírala z narkózy, slyšela jsem Dana. „Líbí se ti, je v pořádku?“ blekotala jsem napůl spící. Dan odpověděl, že je krásná a je v pořádku. Další můj dotaz prý byl legrační: „kde mám žabky, nechala jsem je určitě na sále, ještě mi vemte žabky, potřebuju je na pláž!“, volala jsem na lékaře 🙂
Následující hodiny už byly míň úsměvný. Probrala jsem se z narkózy na jipce, rána mě moc bolela a Natálka nikde. Dan jí viděl a podepsal si jí ihned po porodu. Já však nikoliv. Dan mi poslal alespoň fotky a pověděl mi, že mě málem prý nechali rodit spontánně, ale že už jsem nějak nereagovala. Brečela jsem a hroutila se nad tím, že jsem mohla rodit normálně, že by teď nebyla někde sama opuštěná a podobně. Přinesli mi jí až cca po sedmi hodinách, a to pouze na pět minut. Následně mi jí nosili každé cca 4 hodiny na 5-10 minut. Několik dní jsem z toho byla hodně špatná, ale nezbylo mi nic jiného, než se prostě smířit s tím, že to dopadlo tak, jak to dopadlo a že jediný důležitý je to, že jsme s malou v pořádku.
Další den ráno mě už přesunuli na oddělení šestinedělí. Maličkou mi tam konečně dovezli, ale nastal druhý extrém – maminko, tady máte své děťátko a starejte se 24 h denně. Jizva bolela jak blázen, vedle malá a já nikdy miminko ani nechovala, natož přebalovala. Musím ale vyzdvihnout, že každou chvíli někdo přišel a něco nás učil. Přebalování, čištění pupečníku, kojení, koupání. Bylo to drsný, starat se naplno takhle rychle po operaci břicha, ale bylo to potřeba. Právě díky tomuto drilu vděčím za to, jak rychle jsem se vše naučila a z nemocnice odešla již čtvrtý den po operaci nabušená maminkovským knowhow a s určitou jistotou, že se zvládnu o malou postarat.
Jsem šťastná, že jsme doma. Jsem šťastná, že jsme v pořádku a mám v Danovi, v celé rodině i přátelích tak velkou oporu. Díky, že jste to prožívali se mnou <3
NATÁLKA JE ÚŽASNÁ!!!