Já vím, on za to nemohl. Jen se bránil. Ale já mu to taky neudělala schválně!

Byl krásný havajský den, třetí den našeho pobytu, třetího listopadu, po třetí hodině odpolední (asi už vím, jaký bude moje nešťastný číslo, haha). Deště ustaly, sluníčko svítilo, vlny se zvedaly a my jsme se s Danem vydali do půjčovny pronajmout si dva surfy, a to rovnou na celý týden. Vycházelo to fakt cenově výhodně a navíc jsme na to stejně chtěli skočit vždycky ráno a večer.

Vybrala jsem si zbrusu nový hardboard, podepsala všechny dokumenty o výši pokuty při případném zničení, které jsem si absolutně nepřipouštěla a rozběhla se do teplého oceánu. A tak jsme tam tak spolu čekali na vlny při západu slunce, kochali se okolní krajinou, kontrolovali jsme, zda se neblíží žraloci (teda hlavně já, nějak mě ti místní mladí surfaři bez rukou a nohou rozhodili, za dovolenou jsme potkali minimálně tři), čekali jsme na vlny a dokonce jsme se i na stejné vlně vedle sebe svezli. Byl to skvělej večer. A super surfspot! Až na to, že se všechny vlny lámaly na útesu, kde po pár desítkách metrech začínala mělčina tvořená ostrými lávovými kameny s korály.

Problém nastal, když jsem se po vlně dostala moc blízko k mělčině. Prkno mi zavadilo o dno a jak už to tak bývá, vlny přišly v sérii, tj. nejen ta moje byla velká, ale hned po ní přišly další a další, které mě vláčely dál a dál po mělčině. Nechtěla jsem zničit prkno, a tak jsem se postavila na útes a vzala prkno do ruky. Jenže přišla další vlna, podemlela mi nohy a sekla se mnou o skálu. Měla jsem už odřený celý bok a zadek, začala ze mě kapat krev. Zpanikařila jsem. Stála jsem tam na mělčině s prknem v ruce a najednou jsem zjistila, že jsou všude kolem mě ti obrovští tropičtí černí mořští ježci s dlouhými bodlinami.

Dan na tom nebyl lépe. Vlny ho hodily na útes taky, jen ho odnesly kousek opodál. Byl tak hodný, že mi vzal moje velký prkno (který už bylo pěkně poničený) a dal mi svoje menší, lehčí. Sám úspěšně došel po útesu na břeh. Já jsem měla dvě možnosti – pokusit se na břeh dojít taky, ale nevěděla jsem, kam šlápnout, protože jsem se skutečně ocitla uprostřed ježčího království. Druhá varianta byla počkat, až přijde další velká vlna, naskočit na prkno a pokusit se odpádlovat do hloubky s tím, že ze mě teče krev (něco pro žraloky) a pak to stočit na břeh.

Rozhodla jsem se pro druhou variantu. Přišla vlna, statečně jsem naskočila na prkno a začala pádlovat…ale přišla další, semlela mě a…najednou jsem ucítila šílenou bolest do nohy. Nic takovýho jsem ještě nezažila. Začalo se mi dělat zle, motala se mi hlava, měla jsem pocit, že se mi blbě dýchá (tak jako jsem trochu alergická na včely :D). První, co mě napadlo, byl záběr z filmu Baywatch, na který jsme se dívali v letadle – Mitch si tam dobrovolně zabodl bodlinu z tohohle velkýho ježka, aby dostal adrenalinový šok a zachránil si tak život (ve filmu měl nějaké jiné poranění). „Mám adrenalinovej šok, to je jasný, co si počnu?!?“ zmatkovala jsem a vyděšeně zírala na ty ostny čouhající z chodidla. Křičela jsem, plakala, válela se tam po útesu a měla jsem pocit, že ještě pár vln, pár ježků a mám to spočítaný!

Naštěstí ostatní surfaři nebyli lhostejní. Připlaval mě zachránit nějakej místňák. Nařídil mi, ať si vlezu na surf, i když ho třeba zničím, v klidu dýchám a pomalu mě nějakým způsobem vezl po moři. Doteď vlastně nevím, jak mě mohl vézt po tom útesu a jakým způsobem se pohyboval on sám, jen si pamatuju, jak mi říkal, ať v klidu dýchám, že všechno bude OK. Že musíme hlavně na břeh. Koukal se na mě podobně vyděšeně, jako já na něj, což mě utvrdilo v domněnce, že je ta potvora jedovatá a že to nemusí být taková prdel.

V mezičase si Dan všiml, že se nějak podezřele svíjím na útesu a křičím. Běžel mi sehnat boty do vody. To už mě ale surfař vezl na prkně na břeh. Dan neohroženě plaval kraulem k nám, všichni jsme se setkali, vylezla jsem po čtyřech na souš a spustila se neuvěřitelná vlna solidarity a ochoty. Někdo dal pode mě osušku, jiní mi přinesli vodu, další házeli vtípky, že kdo neměl v noze na Havaji ježka, jako by nebyl. Jeden pán se mě zeptal odkud jsem. Řekla jsem, že z Prahy, pán na to óóó, to je ale krásné město a já „yes, it is, and there are no sea urchins!!!“. Šíleně to bolelo, ale bylo šíleně krásné vidět, jak úžasní lidé mohou být. Zaměstnanci hotelu, před kterým se mi to stalo, mi přinesli ocet a odvezli mě na vozíku k hlavní silnici, odkud jsme si zavolali taxíka a jeli do našeho apartmánu. Neměli jsme ani dolar, ale vedle sedící černoška neváhala, strčila mi do ruky 20 dolarů a na moje protesty, že přeci taxík pak může počkat před apartmánem, kde peníze už máme, absolutně nereagovala.

Další den šel Dan vrátit můj surf. Poplatek za poškození nebyl tak hrozný – chtěli po nás za uštíplou hranu asi 1500 Kč. Víc, než peníze mě ale štval fakt, že jsem nemohla dát na zem ani špičku postižený nohy a výhradně jsem skákala na levý noze, kde mám zase blbý koleno. Všichni místňáci mi řekli, že s tím k doktorovi jít nemám, že mám nohu jen máčet v octu. Když se mi to však pár dní nelepšilo, tak jsem se rozhodla přeci jen k doktorovi vyrazit, aby se mi na to podíval a dal mi alespoň berle, o kterých bych mohla doskákat do auta a dovolenou si trošku užívat. V čekárně kliniky jsme měli zavolat US partnerům naší pojišťovny. Jen jsem se zmínila, že je to americké číslo a jestli je to nutné, že to bude drahé a už k nám naběhla ochotná americká pacientka s jejím mobilem. Napsala mi její PIN na ruku, vrazila mi telefon do ruky a s omluvou, že musí za doktorem do ordinace, odběhla. No chápete to?!? Jinak sestra nám řekla, že přijdeme na řadu až za dvě hodiny. Tak jsme si půjčili vozík a jeli nakupovat do vedlejšího obchodního centra. Koupila jsem si boty – asi jsem se těšila, až zase někdy budu chodit. Fotky bot jsem poslala mamince. Odpověděla s vtípkem: „a proč sis koupila dvě?“.

Lékař byl podivný. Nejprve si všiml malého škrábance na mém nártu a myslel si, že je to ono a uznaně dělal hmmm, I seee, yeah, hmmm. Po této reakci jsem nabyla dojmu, že nejsem v dobrých rukou. Následně jsem mu ukázala chodidlo. Zhrozil se a rozhodl se, že mi ty ostny zkusí vyndat lékařskou pinzetou. Zeptala jsem se na nějakou variantu umrtvení. Naplácal mi na chodidlo nějakou mastičku a na půl hodiny zmizel. Poté se vrátil a zkusil vyndat první osten. Absolutně to nešlo vydržet, umrtvení nezabralo, brečela jsem a drtila Danovi ruku, který statečně stál při mě. Nakonec lékař usoudil, že když nevyndá ani jeden osten za 10 minut, že by jich 150 vyndaval celý den a doporučil mi nohu máchat v horké vodě, že na ocet nevěří.

Byla jsem nešťastná, protože jsem si myslela, že mi doktor pomůže. Nezbylo mi tedy nic jiného, než střídat ocet, horkou vodu a doufat, že se to zlepší. Postupně bolest ustávala a byla jsem schopná chodit o berlích a pokládat na zem pravou špičku. Později jsem berle odhodila a začala chodit stylem levé chodidlo a cupity dup pravá špička. Tímto stylem jsem odchodila celý zbytek dovolené, dvouhodinový trek po lávovém poli (když lávu miluješ, není co řešit!) a i jsem v LA zkusila surfovat. Přední noha na chodidle, levá na špičce. A světe div se, docela to šlo! 😀

Ježek mi tuto dovolenou pěkně zavařil. Myslím ale, že v rámci možností jsem si to užila i tak a alespoň jsem poučená pro příště. A co si budeme povídat, furt lepší, než kdyby to byl fakt ten žralok! Teď vás už zdravím z Prahy, kde jsem druhý den. Ostny stále nelezou. Maminka mě překvapila supervtipným dortem ve tvaru mořského ježka 🙂 Je nejlepší!!! A také mi koupila Višnievskiho mast, která má být zázračná. Držte mi palce, ať se jich už konečně zbavím a budu se moci opět věnovat svým milovaným sportům 🙂