Ráda bych vám něco pověděla o našem návratu z Havaje, konkrétně jak se ze čtyř z nás vrátili jen tři a ze čtyř zavazadel žádné.

Kdyby se něco podobného stalo mým klientům, pomyslím si, že to jsou nezodpovědní lajdáci. Když se to ale stane nám, tak jsme samozřejmě jen banda odborníků na takovém speciálním mystery shoppingu. Děláme průzkum o ochotě leteckých společností a tak různě, že jo. Jen za tu práci nikdo neplatí nám, nýbrž si za ni platíme my sami. A to pěkně draze! 😀 Nutno však dodat, že poslední tři noci naší dovolené byly bez spánku a když máte navíc v rámci jedné dovolené dvanáct letů, tak se rapidně zvyšuje pravděpodobnost, že se vám něco úplně nepovede.

14.11. Celý den trávíme ježděním po Big Islandu. Teda alespoň já a Dan (Katka se Zdeňkem si dávají romantiku na chaloupce). Křížem krážem, stovečka kilometrů po stovečce. Krásný, ale náročný den končíme pozorováním hvězd na Mauna Kea. Na chatu dorazíme v noci.

15.11. Tento odstavec bude trochu delší, protože on ten den byl tak trochu delší 😀 Kolem jedné hodiny ranní si dobaluju poslední věci a nařizuju budíka na 4:30. Když mám ale vstát za tři hodiny, tak zásadně nikdy nemohu usnout. Do čtyř do rána tedy čumím do stropu. Kolem čtvrté usínám. Za 30 min mě budí budík. Mazlím se s postelí (v tomto případě s rozkládací pohovkou) a psychicky se připravuju na to, že znovu do postele zalehnu až 17.11. pozdě večer středoevropského času. Sedáme do auta a jedeme na letiště v Kona. Navigace nám ukazuje dvě hodiny jízdy. Auto vracíme opravdu tak tak, nestíháme dotankovat a necháváme tak Alamu slušně vydělat. Hawaiian nám dovolují dvě velká palubní zavazadla. Nadváhu už řeší o něco drsněji – Zdeněk za nadváhu svých zavazadel tvrdě doplácí.

Na Oahu přilétáme v 9 ráno, půjčujeme si auto a vyrážíme na výlet po JZ ostrova. Výlet je boží až do chvíle, než se pár hodin před odletem na Kauai zasekneme v koloně ve směru Waikiki. Panika se nás zmocňuje v momentě, kdy nám do odletu našeho letadla zbývá hodina a půl a my jsme stále v nehýbající se koloně, která přes hory prostě nejde objet. A ještě ke všemu jsme celí slaní a od písku, s hravým Danem v čele, který neodolal megavlnám na Sandy beach a nechával se opakovaně vyvrhovat příbojem na pláž. Náš další plán umýt se ve sprše na Waikiki se pomalu rozplýval a začala nás děsit představa dalších dvou dnů strávených s pískem v místech, o jakých raději ani nechcete vědět. Navrhuju zastavit se v mekáči, připojit se na internet, zhodnotit online dopravní situaci a umýt si alespoň obličeje. Dan vybíhá z WC s umytou hlavou (rozumějte leje z něj voda), Zdeněk konstatuje, že se dopravní situace zlepšuje a odlet stihneme a my s Katkou kluky psychicky podporujeme. Kolona se skutečně pomalu rozjíždí a po chvíli zjišťujeme její příčinu – požár domu u silnice. Letadlo stíháme, auto vracíme a v pohodě odletíme na Kauai, odkud nám letí za dvě hodiny letadlo do Los Angeles. Těšíme se na poloprázdný United. Místo toho je narvaný k prasknutí. Padáme do kómatu i v sedě mačkajíc se na jiné pasažéry.

16.11.  Za 5 hodin se probouzíme v LA, kde je 5 ráno a jdeme si vyzvednout další auto. Letadlo do Frankfurtu nám přeci letí až ve tři odpoledne, času na poznávání máme habaděj! Dáváme kafe ve Starbucks, čekáme až se rozední a frčíme rovnou na Venice beach. Po krátké procházce mezi Venice kanály se Zdeněk s Katkou rozhodnou, že jim přeci jen bude lépe na hotelu a objednávají si Ubera. My se s Danem nevzdáváme, naše touhla poznat to nejlepší z L.A. je silnější než dva dny bez spánku. Nadšení z vil mezi kanály pokračujeme na pláž, kde na chvíli odpočíváme pozorujíc surfaře. Prohlédneme si i slavný skatepark, zablbneme si v plážových posilovnách (tyč tam sice neměli, ale aerial hoop taky dobrej!! :D). Následně dostávám nápad: „Půjčíme se kola!!! To bude super, takhle toho s ježčí nohou moc neujdu, ale na kole můžeme až do Santa Monicy!!!“. Dan nadšeně souhlasí, půjčujeme si kola a za chvíli už s větrem v zádech brázdíme kalifornskou promenádu. Po příjemné projížďce vracíme kola a dáváme dobrý oběd. Je 11 dopoledne, za 4 hodiny nám letí letadlo. „Půjčíme si ještě surfy, času dost!!!“, navrhuji v euforii. Uběhne dalších 15 minut a už si neseme surf k pacifickým vlnám. Plavky nemám, tak si půjčený neopren natahuju na krajkový kalhotky. Dan surfuje v trenkách. Surfujeme, koupeme se, topíme se, odhazujeme chaluhy a vyděšeně pozorujeme uskakující malé rybičky. Napadá mě, jestli neuskakují před tlamou žraloka, ale raději si nechci tuto možnost vůbec připustit. Po surfování zvládneme rychlou sprchu na pláži (ve spodním prádle mezi bezdomovci), svižné převléknutí na wc a následuje pořádná jízda! Vrátit surfy (hodinu a půl před boardingem – ale pohoda, zavazadla máme odbavené až do Milána), zaplatit, najít zaparkované auto, skočit do něj, pustit americkej rap a vydat se po čtyřproudovce směr autopůjčovna. Objíždíme kolony, jak se dá, cítíme se jako v Rychle a zběsile. Baví nás to! Vracíme auto opět nedotankované, ale protože jsme ujeli asi 30 km, není to znát a nic po nás nechtějí. Na letišti jsme včas a u gate ještě vyřizuju několik emailů. Sotva usedneme do letadla, padáme do kómatu. Vzbudí nás jen večeře – k jídlu si dáme dva giny s tonicem. Po ginech padáme do kómatu dvojnásob. Probouzíme se nad Grónskem. Let je báječný. Máme pocit, že jsme na to vyzráli děsně dobře – unavit se na maximum a pak dlouhý let prospat. Jsme na sebe hrdí!

17.11. Následuje krátký přestup ve Frankfurtu a let do Milána. Energie dochází a střídají se chvíle totálních mdlob se zoufalým smíchem. V Miláně máme 5 hodin do odletu Easy Jetu do Prahy. Nepřijelo nám jedno zavazadlo. Jdeme to nahlásit na lost and found, čímž ze sebe vydáme fakt už poslední zbytky energie. Ustelu si na lavicích v letištním mekáči, obličej si přikrývám časopisem a do minuty o sobě nevím.

Probíráme se přibližně hodinu a půl před odletem. Sbalíme věci, doděláme nějakou práci a hodinku předem jdeme pomalu odbavit všechno, co nám ze zavazadel ještě zbylo. „Tyjo, z tohohle terminálu normálně lítá Praha…třeba ČSAčka, že jo…tak kde je ten Easy Jet???“, divíme se, když nemůžeme najít Easy Jet přepážku. IQ po třech probdělých nocích tak 20, oči sotva otevřený. Zeptáme se paní na informacích. Ta nám sděluje, že Easy Jet má v Malpense vlastní terminál, kam se musí autobusem. Rozběhneme se šílenou rychlostí správným směrem. Jedeme výtahy, běžíme nekonečnými chodbami, zdoláváme eskalátory. Autobus přijíždí okamžitě. Odlet máme za 55 minut. „To bude dobrý“, říkám ostatním, „většinou je deadline na odbavení kufrů 35 minut před“, dodávám. K odbavení se přiřítíme 37 minut před odletem. „I am so sorry“, začíná naši naději likvidovat nepříliš milá slečna za přepážkou, „but it´s too late“. Prý poslední kufry odbavují 40 minut před odletem. Prosíme, brečíme, nic nepomáhá. Napadá mě, že online check-in máme, tedy jediné řešení je nechat zbylé tři kufry v Miláně a běžet honem ke gate. Jenže ty kufry tam nepůjdou nechat samotný. Zdeněk nápadu rozumí a statečně se ujímá role hrdiny, který v Miláně zůstane. Přebírá tři kufry, dává Katce vše potřebné a mává nám na cestu. Mažeme co se dá, nabíháme k fast trackům, nikoho se neptáme, jen křičíme uáááá. Dobíháme ke gate a zjišťujeme, že letadlo má půl hodiny zpoždění. Jsme nasraní a myslíme na chudáka Zdeňka, který zůstává s našimi zavazadly v Itálii. Během boardingu pozorujeme, jak asi třicet Italů má moc velký palubáky, který musí ve finále umístit do zavazadlového prostoru. Asi až po 45ti minutách přijíždí k letadlu vozidlo se zavazadly na odbavení. Brečím a cítím šílenou nespravedlnost. Mám vztek na nás, na tu neochotnou paní na check-inu, na celý svět. Na druhou stranu si říkám, že nám to mohlo uletět už z Oahu. Někdo „nahoře“ nás prostě jen mírně potrestal za naši dobrodružnou povahu.

Ještě, než letadlo vzletí, rychle poptávám u našeho specialisty na letenky Petra letenky pro Zdeňka. Ceny při koupi přímo na letišti totiž byly nehorázné (cca 8-9 tisíc za Zdeňka, kufry a směr) a varianta nákupu online již nebyla možná. Petr o státní svátek, v pátek a ještě ke všemu v 9 večer ZVEDÁ! telefon, aktivně a s úsměvem problém řeší a pro Zdeňka nám zajišťuje variantu o tisíce levnější. Jsem hrdá na naši firmu. Jsem hrdá na své obchodní partnery! Zdeněk si bere Ubera na hotel a my tři v pořádku vystupujeme na letišti v Praze. Bez jednoho parťáka a čtyř kufrů. Ale zdraví, živí a s neopakovatelnými zážitky a vzpomínkami!

Zdeněk přilétá další den. Vyzvedneme ho na letišti a odvezeme domů. Přebereme si první náš kufr. Druhý, ztracený kufr nám dovezou další den. Všechno dobře dopadlo. Jsme v Čechách všichni čtyři a se všemi kufry!!!

Vím, že tohle jsme přehnali. Vím, že to mohlo dopadnou mnohem hůř, že jsme si hráli s ohněm už delší dobu. Ale věřte mi, že bych asi neměnila – za ty zážitky na Oahu a v L.A. to prostě stálo!!! A já jsem asi ten typ, kterej bude vždycky všechno dělat na maximum. I když se čas od času něco pokazí. Ale to už asi k tomuto cestovatelskému stylu patří! 😉